Jo Nesbø a detektiv Harry Hole

Harry Hole, osobitý a nekonvenční kriminalista z Osla, se vám prostě musí líbit. V práci nekompromisní, veřejností milovaný, kolegy nenáviděný. V osobním životě alkoholik, možná trochu blázen a smolař. Možná proto ho norský spisovatel Jo Nesbø stvořil, společně s příběhy, které vás nenechají usnout. První půlka příběhů vás pořádně vtáhne do děje, ta druhá už vás nepustí.

Pokračování textu Jo Nesbø a detektiv Harry Hole

Jo Nesbø o přednášejících

Podle Støpových zkušeností tvořili většinu přednášejících na podobných seminářích byznysmeni, kteří zaznamenali jistý úspěch s nepříliš originální myšlenkou, sportovci se zlatou medailí z velmi významného mistrovství ve velmi nevýznamném sportovním odvětví nebo horolezec, jehož živobytím je lézt na kopce a zase dolů a potom o tom vykládat. Společný jim byl názor, že jejich úspěch je podmíněn tím, že vykazují velice specifickou vůli a morálku. Jsou motivovaní. A právě toto mělo motivovat i ostatní.

Jo Nesbø, Sněhulák

Štěstí doručeno aneb proč nemám rád startupy

Nemám rád startupy. V dnešní době se takto totiž označuje snad každý nápad na podnikání a většina startupistů se nesnaží rozjet kvalitní firmu a místo toho se zaměřují na získání investora a vyhrávání různých startup kempů. Nezaměřují se tedy na vývoj své firmy ale spíš jenom na to, že tomu říkají startup…

Štěstí doručeno (Tony Hsieh)

Nedávno jsem dočetl knihu od zakladatele jedné z nejúspěšnějších internetových firem – Zappos. Jeden ze zakladatelů, Tony Hsieh, popisuje svůj život a to, jak dosáhli tak obrovského úspěchu. Zappos je největším internetovým prodejcem bot a módy a na vrchol se dostali pouze vlastním úsilím a odvahou jít do toho, čemu věřili. Má to ale jeden háček: aby jste dosáhli stejného úspěchu, musíte být prostě Tony Hsieh. Můžete se jeho příběhem inspirovat, ale to je asi tak všechno.

Je to o startupech

Zappos začal jako typický startup, akorát v době, kdy se tomu ještě startup neříkalo. Tonyho kamarád přišel s naprosto šíleným nápadem – pojďmě prodávat boty tak, jak to nikdo nedělá a jak je nikdo ani kupovat nechce – přes internet. Navíc s dopravou zdarma a s možností vrácení zboží. I když se to zpočátku zdálo jako naprostá pitomost, nakonec to dotáhli do konce a stali se z nich miliardáři.
Typický startup – parta lidí, co má nápad a nebojí se do toho jít. Ze začátku také potřebovali investory, ty je ale nakonec vždy brzdili….

Není to o startupech

Jak už jsem psal – mám pocit že většina startupistů jde pouze za tím, aby se o nich mluvilo, vyhrávali startup kempy a získali investory. Takhle se ale úspěšná firma nebuduje.

V Zapposu na to přišli, až už bylo pozdě. Investoři, kteří měli podíl v jejich firmě se snažili firmu ohnout podle sebe. Vedlo to k různým neshodám ve vedení a dalším problémům. Zakladatelé Zapposu se nakonec vykoupili – i když to znamenalo snižování nákladů, propouštění zaměstnanců, nebo rušení poboček.

V tomhle je jasně vidět, že ten dnešní startupový model prostě nemůže fungovat. Investor vám začne do podnikání mluvit a pokud nebudete dostatečně silní, zřejmě jeho tlaku podlehnete. Pak už to ale nebude vaše firma, váš startup…

Plánuje Google vlastní čtečku e-knih?

Podle mě ano. Pokud bude navíc na takové úrovni, jaké Google dosáhl u telefonů s Androidem (Google Nexus One, Google Nexus S), mohl by se stát vážným konkurentem Amazon Kindle. Plánuje tedy Google vlastní čtečku e-knih?

Není to tak dávno, co Google spustil svůj E-book Store – databázi knih a platformu pro prodej tedy má. Už mu chybí pouze vlastní zařízení, a to zřejmě pánové z vedení Google vyřešili koupí společnosti eBook Technologies, Inc., která se výrobou e-čteček zabývá.

Transit (Rudolf Havlík)

Čumím tak na novou fotku od Rudolfa Havlíka na Facebooku a říkám si, jestli jsem vlastně k vánocům dostal tu novou knížku Transit ? Nakonec jsme ji našli, společně s dalším zabaleným dárkem, v šuplíku. Asi se na ni v tom vánočním zmatku zapomnělo 🙂

Tam čeká Kumar. Můj obchodní agent. Rýmuje se to s dement. Až tady v Indii mi tahle rýmovačka začala dávat smysl.

Oproti předchozí, Nikdo nechce čekat věčně, má tahle 238 stran dlouhá knížka trochu ucelenejší tvar. Tváří se víc jako jeden příběh (možná to tak opravdu je) a není to soubor povídek. Navíc je prolínána bondovským příběhem o tajuplném kufříku s číslem CWR 1145678R-657900087-13.

Můj agent se otočí: “Támhle je, ten s tím knírem.” Všichni v dohledu mají knír debile, dokonce i některý ženský.

O čem knížka je? To se těžko píše, protože v podstatě není o ničem konkrétním – vychází z autorova blogu a proto je sama spíše takovým zápisníkem z cest. Tématicky bych to zařadil jako chaotické podnikání v Asii propletené až romantickými výlety (noční pozorování slonů, jeskynní chrám, …) :-). Mimochodem, kufřík udělá v závěru z knihy opravdovou bondovku. Pro ty, co by si knížku chtěli koupit – je z trochu měkčího papíru, aby tolik neškrábala prdel.

Nikdo nechce čekat věčně (Rudolf Havlík)

Téměř s půlročním zpožděním jsem se dostal k tomuto vánočnímu dárku…

Rudolf Havlík je, možná úspěšný možná neúspěšný podnikatel. Stejně jako většina světa, i on nechává svoje produkty vyrábět v Číně. V zemi, kterou miluje a zároveň nesnáší. Chaos a mentalita zdejších lidí ho někdy dochází k šílenství, ale stejně se těší, až zase bude mezi nimi.

Kniha Nikdo nechce čekat věčně je důkazem, že i z malé blbiny se dá napsat zajímavá povídka (jsou to povídky?). Blbiny v sobrém slova smyslu. Svým stylem mi tak trochu připomíná Kerouacovu Na cestě, ale to je možná tím cestováním. Většina příběhů už vyšla na jeho blogu, takže pokud chcete, můžete si je přečíst tam, ale co by to bylo za fanouška bez knihy, že 🙂

Obligátní “Co říci závěrem” dnes vynechám.

Co říci závěrem? Určitě si knihu, nebo aspoň něco z blogu přečtěte, třeba vás to chytí, třeba ne. Taky se můžete podívat na příští díl Mr. GS (1.6.2009), kde bude RH jako jeden z hostů…

1984 (George Orwell)

Když začnete číst nějakou knížku, tak se těšíte na happyend. Pak ale začnete tušit, že to zase taková sranda nebude. V závěru už jste beznadějní, jako hlavní hrdinové…

Winston Smith žije v Londýně. Žije možná není to správné slovo, lepší bude asi “existuje”. Píše se totiž rok 1984 a svět je rozdělen na tři velmoci a jedno nezávislé území. V Oceánii, v níž se Londýn nachází, vládne tzv. Angsoc (Anglický socialismus). Vedoucím (a také jediným) orgánem je Strana, v jejímž čele stojí Velký bratr. Svět je v udržovací válce. Udržovací znamená, že pokud by svět ve válce nebyl, došlo by k rozvoji průmyslu a lidé by se mohly mít dobře, což by mohlo vést k pádu režimů v jednotlivých státech.

Válka je mír.

Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, kde se zabývá úpravami novin, tak aby byly stále platné. Když například Velký bratr oznámí, že se v příštím roce vyrobí 60 mil. párů obuvi a nakonec se vyrobí pouze 45, opraví se stará čísla novin tak, aby Velký bratr předpověděl výrobu 30 mil. párů. Velký bratr musí mít vždy pravdu.

Svoboda je otroctví.

V Oceánii se mluví Newspeakem, což je nově vymyšlený jazyk, jehož slovní zásoba se neustále zmenšuje. Měně slov totiž znamená menší možnost vyjadřování a myšlení.

Nevědomost je síla

Vzpomínky na minulost, které jsou ideozločinem, za který může být vaporizován (“vypařen”), nutí Winstona přemýšlet o tom, jak vypadal svět před nastolením diktatury. Začne si psát deník. Během děje se zamiluje do Julie, se kterou tráví čas v různých úkrytech. Láska je také ideozločin, jediná možná láska je ta k Velkému bratru.

Winston s Julií stojí ve svém úkrytu a dívají se z okna. “Jsme mrtví”, řekne Julie; “Jsme mrtví”, řekne Winston; “Jste mrtví”, ozve se plechovým hlasem za nimi…

Pokračovat nebudu, přečtěte si to sami. Snad jen dodám, že závěr mě tak trochu dostal. Ještě dlouho jsem to nemohl dostat z hlavy.

Zenová kytara (Philip Toshio Sudo)

Vítejte v dodžo zenové kytary. Prosím, nechte dveře otevřené.

Zenová kytara vás nenaučí hrát na kytaru, ale naučí vás, jak se učit a hrát. Autor v této knize popisuje svoje zkušenosti s kytarou, ale také výroky slavných muzikantů, či některé zenové příběhy. V podstatě jde o jakýsi návod jak dojít k duševnímu klidu hraním na kytaru, ale jak je známo – všechno je zen a pouhým čtením knížek k němu nedojdete…

Z knihy jsem si vypsal pár poznámek, tyhle tři mi v hlavě utkvěly nejvíc:

  • Neptejte se, cvičte.
  • Nemůžete honit dva králíky najednou.
  • Věřte příběhu, nikoliv vypravěči.

Stránky Zen Guitar Dojo

Lepidlo (Irvine Welsh)

Minule jsem, za pomocí Irvina Welshe, putoval nočními můrami, teď se ale vrátíme zpátky do Edinburghu. Staré známe z Trainspottingu sice potkáme, ale spíš se jenom mihnou kolem, než by nějak zásadně zasáhli do děje.

Lepidlo je taková kronika několika generací, popisuje příběhy čtyř kamarádů (vlastně to začíná už přátelstvím jejich otců). Řekl bych, že ani tak není důležitý samotný příběh, jako spíše ono lepidlo – to je totiž dle mého názoru takový opis přátelských vztahů. Kniha není o tom, co se děje, ale právě o silných vztazích, které vydrží v podstatě cokoliv.

Možná proto je několik desítek prvních stránek tak trochu nudných – snaží se co nejvíce vysvětlit, jak se žilo v edinburghských ghetech v 70.letech a jaký to mělo vliv na pozdější generaci.

Ať už se jedná o fotbalovou bitku, nebo několikadenní drogový večírek, vždy je cítit soudržnost hlavních hrdinů a dodržování nepsaných zákonů sídliště. Jeden z těchto zákonů se stane osudným Galymu, při bitce na diskotéce je jeho nožem pořezán jeden z účastníků. I když to Galy neudělal, džel se pravidla – nikoho nepráskneš, přítele, ani nepřítele, hlavně ne policajtům. Vězení, heroin, AIDS, sebevražda, tím vším projde, ale nikdy nikoho nepráskne…