rotten77

Jak bych asi skončil, kdybych šel v Tomášových botách? Představa to není úplně šílená. Stačilo se narodit o pár desítek let dřív a pár kilometrů východěji.

Druhá světová válka je v plném proudu, východní Slovensko však ještě úplně nezasáhla. Nedorazila ani na malou vesnici, kde hospodaří Tomáš. Tomáš je prostý vesničan, pro kterého existuje jen pole, žena, kostel a hospoda. Ale s jeho ženou to není úplně v pořádku, má totiž ráda jiného... Přesto se zdá, že časem se jejich vztah zlepší. Válka je však zastihuje v tom nejtěžším období. Tomáš nemá na výběr, musí odejít a bojovat s partizány proti fašounům. Žena mu určitě zahýbá a on musí hřešit nejhorším způsobem, vraždit lidi... Jak se s tím vším vyrovná?

Pelc, autor známé knihy ...a bude hůř, nám předhazuje nekompromisní konec, který je logickým vyústěním psychických pochodů hlavního hrdiny. U knížky budete těžce dýchat a o bílých trubkách se vám bude pár nocí zdát. Opravdu se může člověk tak změnit?

Román je vhodný i pro občasné čtenáře (dokonce bych ho doporučil i těm, kteří naposledy četli na základní škole Čuka a Geka). Něco málo přes sto stránek je parametr, který by právě těmto nečtenářům mohl vyhovovat:-).

Roy Strang je produktem chudinského sídliště. Nenávidí svou rodinu. Nenávidí tátovýho psa, kterej ho pokousal na noze, že mu zůstala ošklivá jizva. Má odstáte uši, velkou hlavu. Nenávidí svůj život. Jedinou záchranou se zdá být přestěhování do Afriky, z které se nakonec stejně přestěhují zpátky a Roy si odtamtud přiveze spíše negativní myšlenky (strýcovo zneužívání, strýcův výbuch v džípu :-) - když hořel, vonělo to jako slanina). Po návratu z Afriky, kde byl ve škole dobýrm žákem, mu zbývá ještě kapka naděje, že by mohl žát lepší život, než ten na chudinském sídlišti. Brzo ale i tento plamínek vyhasne...

Časem mu přece jenom stoupá sebejistota. Najde si slušně placenou práci, s partou rváčů se nejednou objeví v novinách. Pomstí se nenáviděnému psu, docela krutě. Zdá se, že se opět blíská na lepší časy, ale potom se stane něco, co Royovi obráti život na ruby. Se svoji partu znásilní na večírku jednu z dívek. Celá parta je sice díky právníkovým schopnostem osvobzena, ale Roy se z toho v podstatě nikdy nevzpamatuje. Najde si novou práci v Manchesteru a odjíží za novým životem. Jeho minulost ho ale stále pronásleduje. Roy trpí depresemi a pokusí se o sebevraždu. A tady se dostáváme vlastně na začátek příběhu...

Celá kniha se totiž odehrává v Royově hlavě, když leží ve vegetativním stavu v nemocnici. Jeho život, který by se dal nazvat reálnou částí, se tu míchá s nereálnou částí - nočními můrami o čápovi marabu, v knize je ještě navíc "nadreálná" část - tedy to, co se děje přímo nad Royem a jenom občas přeruší, třeba v polovině, právě sněný příběh.

V nočních můrách se Roy se svým přítelem pokouší zabít vůdce čápů marabu, to jsou krvelačné bestiie, které vyvražďují hejna plameňáků. Nejdůležitější je ale zabít jejich vůdce. Skutečný motiv je ale hluboko v Royově hlavě...

Časem se obě, vlastně všechny tři, části začinají proplétat, až nakonec splynou v podstatě jednu a Roy je ve všec... no přečtěte si to sami.

Rum a Startky, klasická to kombinace mého nerozvnážného mládí (ještě stále jsem nerozvážně mlád :-)). Tahle dvojkombinace nás snad všechny někdy doprovázela. Punkové koncerty "U Černocha", vesnícké zábavy "v sokolovně", či klasická páteční návštěva putyky, aneb "skočíme si na jedno". Ano, ta jednička se potom sice v příhodách "ze včerejška" sice vyskytovala, ale spíš než počet vypitého fermentovaného ovocného nápoje, spíše určovala dobu návratu domů. Klasická ranní kocovina, podtrhnutá nečekaným návalem nikotinu do těla, zažloutlé prsty. "Tys musel vykouřit snad celou krabiču...", máti měla pravdu.

No, chtěl jsem psát o nečem jiném, ale potřeboval jsem takové "intro" :-)

Minulý týden tak přemýšlíme, s flaškou vína a cigárem v hubě, že přes týden už sice skoro nekouříme, ale jak přijde ona páteční "chvilka hospodské romantiky", jsou veškeré zásady stranou a cigareta se potkává s cigaretou, na chvíli se dotknou hlavou. Jedna míří do popelníku, druhá do huby. Kdyby tady (Prostějov) byla nějaká dobrá nekuřácká hospoda. Oprava. Kdyby tady byla aspoň jedna nekuřácka hospoda... Den na to mi přišla SMS: "Ty vole, opice sou od tedka nekuracka hospoda".

12 opic je jedna z mých oblíbených hospod. Vždycky jsem si myslel, že jsem prostě naplech a všechno vidím zamlženě. Včera jsem se zmýlil. Všechny tvary byly rozeznatelné, bylo vidět i na strop. Člověk by řekl, že zákazem kouření se odsunou štamgasti a přijdou jiní, nekuřáci. Opak je pravdou. Štamgasti zůstali a hospoda je teď o něco lepší, i pro mě, jako pro kuřáka (ne na dlouho :-)). Vlastně jedna vyjímka tu je, parta sportovkyň ve středním věku, které podle slov majitele "přišla vždycky v pátek po aerobiku na matonku a půl krabičky cigaret", nu což.

Každopádně první návštěva opic, které nekouří se mi vryje do paměti jednou věcí. Páč už sem toho napsal dost, tak to shrnu do pár rychlých, srdcervoucích vět: Dal jsem si tousta, se zeleninou, na vršku byla taková malá paprička, průměr tak 5mm, délka 5cm. Pálivé papričky mám rád, teda měl jsem. Dvacet minut jsem se zpamatovával. První toust jsem snědl, ale neochutnal... u druhého už jsem cítil i náznak nějaké chuti.